SkyRace Day 15
Pátek třináctého?! Nejsem pověrčivý a ani jsem v toto datum nic nepříjemného nikdy nepociťoval. Dnes bylo ovšem vše jiné, ne že by mě nahlodávala nějaká smůla, či něco podobného. Prostě jsem neměl chuť vůbec letět. Briefing ovšem vypadal hodně pěkně, trať jako bych ji stavěl já. Samozřejmě na SkyRace tasky nestavím, ale bylo to hodně podobné mému stylu. Navíc se letělo na Slovakii přes Vysoké a Nízké Tatry. Tak tedy poletím, ale jak se blížil start, tak mne opět začala přepadat nechuť. Dlouho jsem zvažoval stav věcí a až deset minut před koncem joinu jsem se rozhodl letět, ovšem v hlavě jsem měl jednu neodvratnou myšlenku. O tom až na závěr. Nasadil jsem ortopedický límec na krk a šel jsem na vzlet. Team Speak jsem ani nepouštěl, protože dnes bych přebujelou konverzaci neustál.
Plán byl jasný, otestovat podmínky a odstartovat v půlce šedesáti minutového startovního okna. Trasa byla vcelku jasná a tak další taktika odpadá.
Po vzletu jsem se trochu trápil než jsem se chytl, pak už vše fungovalo. Otestováno bylo dostatečně a můj čas startu se blížil. Přesunul jsem se nad Malou Fatru a připravil se na start.
Počkal jsem si až naskáčí nějaké mraky na prvních svazích a pak jsem vyrazil. Odstartoval jsem ze severního cípu startovního sektoru a start proběhl bez problémů, podařilo se mi doletět na svah v dobré výšce. Na konci prvních svahů jsem dotočil v pěkném stoupání do 2000 a vyrazil na přeskok. Záměr byl dotočit ještě na dalším svahu, protože s prostorem u jezera nemám nejlepší zkušenosti. Plán opět ztroskotal, první mrak se rozpadl a druhý nevýrazný jsem vůbec netrefil. Nechtělo se mi spoléhat na ten mírný svah, kde jsem snad nikdy nic nenašel. Vpravo byly mraky, ale jeden se rozpadal a na ten druhý jsem přes něho moc neviděl. Bylo to navíc bokem, rozhodl jsem se tedy letět dál, snad se něco udělá. Když už se zdálo, že jsem tam přece jen stoupání našel, tak jsem hodně rychle o iluze přišel. Výšky ještě nebylo kriticky málo a svah malinko podporoval. Na otočák dolétnu, ale co potom. Za otočným bodem mraky byly, ale podle odhadu asi 5 km na východ. Mrak byl na trase druhého legu a tvořil se tam další. Letěl jsem tedy otočit.
Po otočce jsem spěchal k mraku, kde točil i Láďa Červinka(LAD) a odlétal Radek Miča(RM). Teď už výšky bylo málo a ten malý kopeček mi rostl před očima. Mrak byl ovšem už za svahem a tak mi podle předpokladu nedal šanci. Druhý mrak byl nevýrazný a jen mi pomohl přeskočit na návětrnou stranu. Dál jsem si netroufl, poletoval jsem na kopečku tam a zpět. Pak už jen zpět, nevypadalo to dobře a tak jsem zamířil ven do údolí, kde bylo kam sednout. Přece jen jsem něco nalétl, nic slavného, ale stoupání to bylo. S notným rozhořčením jsem vzápětí zjistil, že se mezi tím před svahem udělal mrak. Kdybych byl pomalejší, tak jsem nebyl v problémech. Přelétl jsem pod něj, byl trochu silnější, ale moc vysoko mne nepustil. No a když se na obzoru objevil Erik Pražnovký (3P) na standardu, tak jsem točení vzdal a letěl zkusit štěstí na Vysokých Tatrách. Zkusit štěstí je v mém případě dost odvážná myšlenka. Tatry se na mně vykašlaly taky. Dlouho jsem nemohl nic slušného nalétnout, vždy to bylo tak blbě na rozhraní, že se nedalo stoupání udržet na celý kruh. Až u Baraniece se mi podařilo tak nějak stoupat, ale stejně se mi nepodařilo dostoupat kolik jsem chtěl. S ironickým úsměvem na tváři jsem se odpoutal od Vysokých a zamířil k Nízkým. No co, na další otočný bod to dá a tam budu řešit dál. Ještě než jsem měl otočný bod na dohled, tak jsem zřel 3P. Samozřejmě přede mnou, úsměv se mi rozšířil. Dva kilometry před otočným bodem jsem si dostoupal pro přelet na návětrnou stranu Nízkých Tater. Na rozdíl od 3P, který odešel ze stoupání nějak brzo.
V pohodě jsem přelétl na návětrnou stranu a za Chopokom jsem si dostoupal a letěl po vrcholcích. Minul jsem LAD a pokračoval dál. Měl by stačit už jen jeden stoupák na dokluz. Na okraji Velké Fatry jsem chtěl dobrat naposledy. Viděl jsem pod mrakem RM, ale k němu jsem nešel, ale přednost bych dal nějakému na svahu. Nakonec jsem jeden našel, stoupání nebylo dle představ, ale stačilo. Naladil jsem MC na dokluz a „uháněl“ na poslední otočák.
Dokluz byl bezproblémový. 
Po přistání jsem sdělil své rozhodnutí. Tohle byl můj pravděpodobně poslední let, i když jsem slíbil, že SkyRace ještě dolétám. Co je důvodem? Ztráta motivace, když jsem dosáhl bodu, kdy už se nedokážu zlepšovat. Zdravotní problémy, takže je pro mne let spíše utrpením. Celkové problémy okolo pořádaní soutěže, komunity a také odhalený hack Condora. Není tak možné věřit v regulérnost na větších soutěžích, kde je kontrola dost obtížná. Věděl jsem, že k tomu jednou dojde, ale upřímně. Po přistání jsem měl nefalšovanou slzu v oku. Prostě jsem nenašel způsob, jak si zařídit hlad po létaní jako dřív, kdy jsem létal skoro každý den. Dokonce ta nechuť dostoupila takové hranice jako „odhodlaný“ odchod v pondělí do práce, což je dost hrozné. Nevím co bude dál, třeba se naskytne nějaká výzva, V2 nebo nedej bože PP2. Mám nějakou nabídku, ale teď potřebuji čas na regenaraci. Třeba po týdnu bez Condora opět poletí a SR přece jen dolétám. Možné je vše. To ukáže čas.
Martin Semrád | Sobota 14.03.2009, 16:21 | SkyRace | 0 komentářů | 106x
LC Day12
A je tady konec, poslední den Litteam Cupu a zároveň národního mistrovství. Na závěr jsem zvolil pro trať, opomíjenou Šumavu. Jak známo, malé kopečky někdy potrápí víc než velehory. Pro mne bylo na devadesát procent vše rozhodnuto, tedy z hlediska mého celkového umístění. Na první místo jsem měl ztrátu nějakých 150 bodů. Sice jsem se vůbec nedíval, jestli je možné, za určitých okolností, o příčku posunout, ale nejspíš ne. Nechal jsem to čistě na osudu.
Tentokrát jsem zvolil jinou taktiku, žádné vyčkávání, rovnýma nohama do toho. Základny nebyly dostatečně vysoko a tak jsem startoval na nižší rychlosti. Nic ideálního, ztráta několik desítek výškových metrů. První stoupání bylo vcelku bezproblémové a průměrné, okolo +1,8 m/s. Z 1860 metrů jsem šel na přeskok. Podmínky nebyly ideální, moc na výběr nebylo. Přesto jsem žádné obavy neměl, tlačil jsem to dopředu na MC 1,8. Předpokládal jsem na Šumavě lepší stoupání a vybral jsem si hezký vysoký mrak. Terén se začal přibližovat, ale mrak byl na návětrné a zároveň na nasluněné straně kopečku. Stalo se ovšem to, co se mi stává poslední dobou hodně často. I když jsem letěl pod mrak proti větru, prostě mně nevzal. Nemělo smysl ho hledat, protože se nedalo poznat, kde by mohl být. Jedinou a poslední možností byl rozlehlý mrak přede mnou, jenže tam už budu v relativně malé výšce. To znamenalo, že mne buď mrak nevezme vůbec nebo bude stoupání z počátku slabé. „B“ je správně, stoupání jsem nalétl, ale bylo to jen +0,8. Rozhlédl jsem se nejdříve po ploše na přistání a dalších možnostech. Mohl jsem letět u Špičáku do sedla, na jehož druhé straně byly dva mraky a vcelku čerstvé. Vypadalo to na jediné řešení, ale to by bylo dost o hubu. Výšky málo a v sedle stromy. Vyběhl jsem ze stoupáku, ale jak jsem se prodloužil bokem, tak jsem dostal +1,9. Nevěřil jsem svým očím. Točil jsem celou dobu o kruh vedle! Zřejmě to byly mraky dva. Jeden v rozpadu a druhý čerstvý a já samozřejmě musel trefit ten slabší. Šíře stoupáků byla nastavena na normal, takže nemohlo jít o nic jiného. Skončilo mých posledních 10% nadějí. Od této chvíle jsem už letěl jen na to, abych dolétl.U Horní Plané jsem dotočil do 2000 metrů a vyrazil k prvnímu otočnému bodu.
Po otočení jsem neletěl na návětrnou stranu Šumavy, jak jsem měl původně v plánu v přípravě. Protože jsem neměl tolik výšky, tak jsem nechtěl riskovat předchozí situaci. Proto jsem letěl mírně vlevo od trati, kde byl terén ještě nízký. Nalétl jsem +1,9 a dalo to do 1900 metrů. Teď už jsem mohl klidně letět na svahy. V jednom místě jsem našel +2,5 m/s a dostup do 2100 metrů. Podle předběžných propočtů by měly stačit v ideálním případě jen dva stoupáky na dokluz. Ovšem na otočák na Špičáku to bylo jen o sto metrů rezervy, proto jsem chtěl dostoupat ještě před otočením. U Železné Rudy jsem vytočil do 1950 v +1,8. Teď už budou určitě stačit dva stoupáky s rezervou.
Rozhodně jsem ovšem nechtěl jít po trase, protože tam bylo naprosto čisto, nikde nic. Proto jsem volil jinak, letěl jsem více jižně od trasy. Tam byly mraky a nehrozilo ještě závětří. Jenže ta chmurka, na kterou jsem vsázel, protože byla vysoko, mne naprosto zklamala. Nebylo tam skoro nic a měl jsem jen patnáct stovek. Musel jsem ke kopci, kde byly mraky, tedy ještě jižněji. To už bylo docela na hraně, na přelet toho kopce, v nejhorším případě, moc rezervy nebylo. Ale jo, +1,8 a dostup do dvou tisíc. Jenže díky té plechové chmurce mi stále chybělo 350 metrů. Za normálních okolností se to dá doletět, do cíle je ještě hodně daleko, samozřejmě za cenu snížení rychlosti. 
Ještě před otočením jsem odpustil asi 20 litrů vody, abych na dokluz dostoupal co nejrychleji, dokluz byl po větru, takže pohoda. I přes menší rychlost se těch 350 metrů dostoupávat nedařilo. Chybělo totiž to nejpodstatnější, nějaké stoupání. Stačilo by třikrát, čtyřikrát houpnout a DDH by došlo. Za jedním rozpadem se schovával ještě bratelný mrak. Dával jen +1,3, dostoupal jsem jen 240 metrů. To stačilo na dokluz.
Byl jsem doma s průměrkou 117,6. Vítězná průměrka byla 122,1 km/h. „Vlastnil“ ji Erik Pražnovský, který zaútočil na celkové první místo, které okupoval Marek Svozil. Ten sice zaletěl „jen“ 120,2 km/h, ale na celkové vítězství mu to zřejmě bude stačit. Já jsem obsadil 3. místo v národním pořadí právě za Markem a Erikem.
Martin Semrád | Sobota 14.03.2009, 07:18 | Litteam Cup | 0 komentářů | 102x
LC Day11
Předposlední den Litteam Cupu se letělo na Vysočině, na vcelku dobrém počasí. Potřeboval jsem zabrat, abych se konečně zase chytil. Situace byla jasně daná a jedině dobrý výsledek by znamenal šanci na boj o první příčky. Sice jsem k tomu tak přistupoval, ale vnitřně jsem cítil velkou nejistotu. Hlavně v partiích na židli, prostě nějaká střevní viróza a tak jsem byl připraven odpojit net a letět offline v případě rychlého přesunu.
Letěl se můj task, tentokrát byla jedinou záludností zakázaná zóna Čáslav. Jinak vcelku pohodová trať. Podmínky byly docela dobré, čekal jsem o malinko horší. Ale jak známo po startu se podmínky zhorší vždy. Na startu jsem taktizoval a čekal na ten pravý moment. Dočkal jsem se, vpředu přímo po trati naskočil mráček, ještě jsem vyčkal až se vyklube a pak jsem vyrazil.
Horší začátek ovšem nemohl nastat, hned první stoupák a hodně mizerný. Zvažoval jsem návrat, ale poslední dobou jsem nějak otrávený a tak jsem návrat nezvolil. Kolem se začaly tvořit nové mraky, no jo, chtělo to ještě počkat. Vpředu se také začaly objevovat a tak jsem ani nedostoupal a vyrazil dál. Druhý stoupák už byl standardní. Nasadil jsem svoje tempo, před sebou jsem uviděl vysoko někoho točit, nejspíše to byl Geza (GP9), který startoval ze začátku. Havlíčkův Brod už byl na dohled, nabral jsem směr nejčerstvější mrak, i když byl malinko bokem. Opět slušné stoupání, průměrka se vylepšovala.
Po otočení bylo na výběr z různých tras, já zvolil pravou, kde byly skupinky mraků. Zdálo se mi to výhodnější. Vyplatilo se to, našel jsem mrak, kde se dalo dostoupat až do téměř 1900, jinak byl dostup okolo 1600. To byla velká výhoda a mohl jsem tak dát delší přeskok, začalo se dařit. Jelikož jsem si stanovil minimální výšku jedenáct set, tak jsem musel dobrat ještě před druhým otočným bodem. Opět slušné stoupání, tedy to jsem si myslel. Slušné stoupání u mne bylo +1,6 u ostatních asi 2+. Tentokrát nebyl už takový dostup, ale už jsem se ocitl před Gezou, který startoval mnohem dříve. Na otočáku byl dříve, protože se mu rozpadl mrak pod kterým točil.
Tentokrát jsem si dal na otočení pozor, první jsem otáčel pozdě. Druhý jsem měl nalétnutý přesně, abych jen škrtl. Jaké bylo mé překvapení, když se nic nezobrazilo. Otočil jsem to zpět a musel až na otočák, až na debriefingu jsem zjistil, že tam byl omylem 180° sektor. No co, nemá cenu nad tím přemýšlet, jede se dál. Vybral jsem velký mrak, pěkně rostlý. Trefa, +2 bylo hodně pěkné. Geza se přidal, jen ta základna byla 1650 metrech. Přesto to vycházelo ještě na dva stoupáky. Před sebou jsem vyděl nádhernou řadu, tedy trochu vpravo. Geza letěl po trati. První mrak se sice rozpadl, ale ostatní vyšly dobře. Kam dál? Po trati nic nebylo. Ještě více vpravo se začala dělat chmurka. Vedle byl starý mrak a nic jiného nebylo, až dál byly mraky, ale to jsem nemohl riskovat. Chmurka ovšem byla beznadějně slabá. Nemohl jsem ustředit stabilní stoupání. Jen jsem si říkal, „ a už je to tady zase“. Slabé stoupání k +1, to byla velká ztráta. Spočítal jsem to, aby i tak stačil jen jeden stoupák. 
Dostoupal jsem tedy jen do 1500 metrů a valil dál. Přesto při pohledu na průměrku bylo jasné, že jsem ztratil příliš. Dohnat jsem to mohl jen třímetrovým stoupáním, ale to byla holá utopie. Jen +1,5. na dokluz to bohatě stačilo. Do cíle jsem dorazil dlouho před GP9.
Průměrka 109 km/h byla ovšem horší než jsem si myslel a bylo ještě hůř. Marek Svozil zalétl trať na 118,2 a to je propastný rozdíl. Nezbývá než pogratulovat Markovi, ale také Erikovi Pražnovskému. Dá se říci, že je rozhodnuto, na titul nedosáhnu. Poperou se o něho Marek s Erikem. Ještě budu mít obavy o třetí místo, Radek Miča a Ivo Kulich nepříjemně dotahují.
Martin Semrád | Čtvrtek 5.03.2009, 18:02 | Litteam Cup | 0 komentářů | 97x
SkyRace Day 13
Dlouho nevyužitá scenerie EasternAlp dostala vzdušný provoz. Docela na pohled pěkně postavená trať a podmínky se zdály, podle briefingu, docela dobré. Po vzletu jsem nejprve zkusil svahy, vcelku držely a stoupání na nich bylo dost dobré, možná až moc. Trasu jsem měl připravenou a zdála se být dost nezáludná. Snad jen přelet hor, na druhém legu, může způsobit problém. Co je potřeba hlavně říct? Co popisuji je hodně jednoduché, proto je termika bezoblačná a startuje se regattou. Testoval jsem vyhledávaní termiky nad svahy a podařilo se mi před startem dostoupat do 2600 metrů. Jelikož byl start z 1600 metrů, dávalo to více klidu v přípravě na start. Při startu regattou je start hodně důležitý a tak jsem si dával záležet.
Měl jsem v úmyslu startovat dříve, tak kilometr před páskou, abych se vyhnul tlačenici na pásce. Hlavním důvodem ovšem bylo více prostoru pro regulaci rychlosti. Otočil jsem to směrem k pásce a zrychloval. Vypadalo to, že budu krátký a tak jsem povolil. Jenže jsem měl hodně přiblížený pohled na PDA. Jak jsem povolil, tak to dost vyplavalo a najednou jsem byl na pásce, ani brzdy už nepomohly. V tu chvíli jsem se tak rozčílil, že jsem to chtěl vypnout a dál nepokračovat. No, na to je čas, pokusím se to dohnat a jestli to nepůjde, tak to típnu. Prudký obrat zpět k pásce. Restart samozřejmě bez rychlosti, tím pádem méně výšky a na čelo 4km ztráty. Všechny plány jsem hodil do koše. Méně výšky se projevilo hned zpočátku, nepodařilo se mi dostat na vrchol kopce a tak jsem musel příčná žebra oblétávat. Tlačil jsem co to dalo, abych se dostal dopředu. Mohl jsem tak točit dříve, ale hned tam bylo husto a hrozilo nebezpečí srážky. Tak jsem otočil jen dvakrát, o pár kilometrů jsem to zopakoval. Ale stále jsem byl pod 1500 metrů. Až na třetím svahu jsem dotočil do 1950 metrů, tady bylo volněji. Tlačil jsem to dál, ale bylo jasné, že nic nedoháním, naopak bych řekl, spíše lehce ztrácím. Byl jsem níže a při pohledu na výšku Erika Pražnovského (3P) mi bylo ouzko. Standardy mi dávaly zase na pr… , navíc jsem stíhal Iva Kulicha(IK), který letěl v mé třídě. To se mi vůbec nedařilo, stále byl výše a trochu přede mnou. Ještě jsem tedy o kousek dál dotočil do 2100, tím pádem jsem IK ztratil z dohledu. Rozjel jsem to k prvnímu otočnému bodu a v hlavě se mi začal rodit plán. Musel jsem letět co nejúsporněji a co nejméně točit, ale pud sebezáchovy byl občas silnější.
Poslední dotáčení jsem plánoval na svahu za prvním otočným bodem. Sešel jsem se tam s IK a to byla chyba. Upnul jsem se tam na něj příliš a tak jsem se od svahu utrhl v menší výšce. Ta mi samozřejmě chyběla na dalším svahu, musel jsem obletět žebro a to mne dost zdrželo. Vracel jsem se zpět ke svahu a na něm teprve stoupat. Na konci byla dost kolmá stěna, tak jsem letěl přímo tam. Tam už bylo docela husto. Neodvážil jsem se točit a tak jsem létal jak se dalo, přičemž jsem musel hlídat ostatní. 3P byl vysoko, IK šel dál. Zůstal tam Mirek Ježek(MJJ) a jeden cizák. V jednu chvíli jsme se všichni tři setkali v jednom bodě. Musel jsem jít pod MJJ dost razantně. Naštěstí rovnal na přeskok a tak jsem musel také srovnat. Vydal jsem se na původně naplánované místo k přeletu hor. S tím, že jsem se rozhodl točit co nejméně, tak jsem musel využít každého svahu. Proto jsem se protáhl k jihu, na rozdíl od IK. Toho jsem na moment zahlédl vpravo. Tahle trasa se vyplatila, protože ten svah držel docela dobře a byl výš než ostatní. Tím pádem jsem měl rázem IK pod sebou. Dokonce jsem otáčel dříve jak on a výše.
Poslední leg jsem musel zvážit dvě eventuality. Buď poletím zpáteční cestou, na ten svah co mne podržel před chvílí, tam je ovšem sedlo na další trase asi ve dvanácti stovkách. To byl můj původní plán. Jenže už teď jsem se blížil k výšce 1300 metrů. Z toho jsem měl trochu strach. Ostatní šli touto trasou, tedy ti co otáčeli přede mnou. Nebo jsem měl v záloze nouzovku, pro případ malé výšky. Byla to jižní cesta, sice delší, ale určitě bezpečnější, protože se dalo letět celou dobu v malých výškách. Hned první svah byla taková homole, tak jsem chtěl případně dostoupat. První traverz se mi moc nepovedl, druhý stačil. Tak nějak jsem propočítával, jak to vyjde do cíle. Teoreticky moc nechybělo a svahy nesly dobře a tak jsem z 1550 metrů pokračoval. Dalšími svahy byly jen žebra západního svahu, vsázel jsem spíše na další svah blíže k trati. Přilétl jsem tam v 11 stovkách, ale na jeho konci jsem měl přes šestnáct set. To už dávalo jistotu dokluzu, protože další svah byl hodně kolmý a mě hodně známý. Nikde jsem ještě nikoho neviděl, buď jsou vpředu a nebo se moje trasa vyplatila. 
Přilétal jsem k onomu svahu a zahlédl jsem na něm Sorensena(3W), který byl od počátku vpředu. Začal jsem být klidnější, svah sice nenesl jak jsem si představoval, ale na dokluz to bohatě stačilo. Jen jsem nemohl letět přímo, ale mohl jsem letět rychleji. Když jsem se od něho odpoutal, tlačil jsem do mínusu, protože byl až k letišti další svah. 3W jsem měl tak 3 km před sebou, toho nedoženu, ale bylo jasné, že dolétnu druhý. Tak se také stalo.
Průměrka 163,1 byla docela dobrá, ale vzhledem k mému špatnému startu a prvnímu legu jsem předpokládal vítěznou průměrku o 10 km/h větší. Sice jsem čekal vpředu někoho jiného, ale průměrka seděla. Bohužel to byl moc rychlý task, takže ztráta byla více jak 100 bodů a 5. místo v mé 18ti metrové třídě. Třináctý den mi tedy nepřinesl zrovna moc šťastných okamžiků, snad příště.
Martin Semrád | Neděle 1.03.2009, 10:26 | SkyRace | 0 komentářů | 86x
LC Day10
Tentokrát se neletěl můj task a tak tam nebyl očividný zádrhel. Dokonce podmínky byly hodně dobré, tedy podle briefingu. Letělo se přes známá místa a tak nebyla nutná velká příprava. Jen jsem si prohlédl dokluz a trochu připravil taktiku.
Po vzletu jsem byl unešený termikou a pěkně jsem si poletoval. Točil jsem si pod mrakem a čekal na otevření startovního okna. Na start hned to nevypadalo, všechno se rozpadalo, včetně mraku pod kterým jsem kroužil a udržoval výšku. Jen co se objevil nový mrak, tak jsem ho letěl vyzkoušet.
Mraky tam byly dva a ten co jsem zkoušel nebyl nic moc a tak jsem šel na start, ale letěl jsem k druhému mraku. Nijak zvláštní také nebyl a navíc jsem ustředil hodně špatně, tak jsem letěl zpět a odstartoval znovu. Druhý pokus dopadl podobně, ale vedle se dělala nová chmurka. Hned jsem k ni letěl a to bylo to pravé na první stoupák. Pěkně jsem si ho označkoval a odstartoval jsem naposledy. Hned jsem letěl pod ten ideální mrak a…..nic. Doslova jsem čuměl jako tele. Vario se ani nehnulo, letěl jsem dál jako opařený. Když jsem se vzpamatoval, tak jsem začal hodnotit situaci. Vpředu jsem mrak, ale už hodně starý a vypadá na brzký rozpad. Ještě se vrátit? Šest minut do zavření okna, to by bylo dost o hubu. Vpravo byl pěkný a docela zdravý mrak. Zkusím to. Samozřejmě nic, to už jsem se válel smíchy. Opravdu mě to přišlo strašně směšný. Taktizoval jsem, našel ideální stoupání a po startu se všechny plány rozpadnou na tisíc kousků. Poslední naděje byl mrak na západním svahu, pokud nedá, tak můžu letět rovnou zpět na letiště. No, naštěstí jsem stoupání ustředil a vylezlo z toho hodně dobré stoupání, jen co jsem přišel na to, jak to točit. Vrátilo mě to do hry, sice jsem ztratil v úvodu, ale tohle stoupání to částečně nahrazuje. Dokonce jsem dostoupal do 2300 metrů což byl základ. Už se dalo letět mnohem klidněji. Tedy, tak jsem si to představoval. Vše bylo naprosto jinak. Hned druhé stoupání mne opět vypeklo, sotva +2,8 a z osmnácti stovek jsem z něho ulétl. Letěl jsem k druhému, kde byl Pepa Vsobla (JV). Opět to nedosahovalo zdaleka +3 a to už mne smích přecházel. Hlavně při pohledu dopředu, všude čisto. Samozřejmě po trati, jinak všude okolo bylo mraku Spousta, ale hodně bokem. Musel jsem dotočit i v tomhle slabším stoupání. Dva tisíce metrů nebyla žádná sláva, ale měl jsem nějakých 700 metrů nad prvním otočákem. Musí se přece něco v té díře udělat. Musí? Vůbec ne, dneska? Ani náhodou! Zamířil jsem proto hned k mrakům bokem od otočáku, ale
záhy bylo jasné, že tohle neklapne. Začalo se to rozpadat a tak jsem přehlédl možnosti, kterých moc nebylo. Musím nejdříve otočit a pak se musím nějak dostat k severozápadnímu svahu, kde bylo mraků spousta. Na otočák jsem už letěl pomalu.
Po otočení jsem zjistil, že pomalu to nebude dobré a tak jsem to zase rozjel. Opět jsem se tam potkal s JV a pomohl mi tak trefit stoupání, nijak zvláštní, ale alespoň nějaké. Trochu se mi ulevilo, ale zároveň jsem věděl, že o rozumném výsledku si můžu nechat zdát. Snad jen, kdyby si to štěstěna rozmyslela a sedla i na mne, tak by se ještě něco dalo dělat. Pošetilá myšlenka, dnes jsem byl odsouzen k věčnému trápení. Nešel jsem k JV pod už dost jetý mrak, ale letěl jsem přímo pod pěkný na svahu. To byla výhra, v devatenácti stovkách se mi rozpadl také. Zrovna v to dobu Valášek hlásil +4,7m/s o 20km přede mnou. To mi tedy opravdu pomohlo. Pokračoval jsem dál a mrak ke kterému jsem mířil se naštěstí rozpadal včas a tak jsem mohl změnit plány. Vlevo na svahu se dělal nový mrak, ale blíž byl jeden starší. K tomu novému jsem se bál a tak jsem zkusil ten starší. Kupodivu byl ještě hodně silný a pustil mne do 2300 metrů. Co dál, mraky sice byly, ale ne v ideálních místech. Staré mraky v údolí u Banské Bystrice, kde byl i druhý otočný bod. Očekával jsem vytvoření termiky na posledním výběžku Nízkých Tater. Až jsem se divil, opravdu tam byla, ale dost podprůměrná, tak jsem to vydržel jen do dvou tisíc. Letěl jsem otočit.
Právě včas se přímo na otočném bodě udělala chmurka a navíc dávala +4,5 až do 2500 metrů. To bylo super. Mohl jsem letět přímo přes okraj Velké Fatry, kde jsem chtěl dostoupat, protože tam byly mraky výše. Záměr dobrý, ale dnes to prostě nejde. Slabší stoupání než jsem očekával a také základna v průměrných 2300 metrech. I to mi dalo na těsný přelet Malé Fatry, bohužel nádherný mrak na zasluněné straně nevydržel. Musel jsem odbočit k Žilině, samozřejmě jsem zase našel jen podprůměrné stoupání, ale už se mi už nechtělo nic hledat a tak jsem stoupal a stoupal a stoupal, lepší než klesat. Do základny mi to vyšlo na MC 3 DDH ještě v mínusu. Upravil jsem na 2,8 a klátil jsem se domů.
Výsledek opravdu slabší, normálně bych řekl dobrý. Průměr 139,4 km/h, nebyl zase tak špatný, ale když jsem slyšel jak na pozdějším serveru točí minimálně +4, tak jsem o dobrém výsledku ani nepřemýšlel. Vítězná průměrka byla 144,7 km/h, ztráta tedy nebyla tak hrozivá, ale všichni konkurenti v boji o titul byli přede mnou. Navíc se přidávají další a na čele začíná být hodně husto. Opět jsem tak v pořadí klesl na třetí místo a do vedení se dostal Erik Pražnovský, velké slovenské překvapení skvělý pilot. No bude to ještě hodně zajímavé v posledních dvou dnech.
Martin Semrád | Čtvrtek 26.02.2009, 18:25 | Litteam Cup | 0 komentářů | 92x
Nové komentáře
Zpětné odkazy
